Ahoj všichni,

po delší době sem chci dát příspěvek, který tentokrát nechci psát odlehčeně a s humorem.

V posledních dvou měsících naše pozemácké řady opustili 3 báječní kluci. Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlal o nich něco napsat, protože to byly takové osobnosti, ke kterým jsem vždy vzhlížel

a přestože jsem to, zejména v dorostu, nedával najevo, jsem je i rád poslouchal. Všichni 3 se totiž zcela rozhodujícím způsobem své práce pro oddíl, zasloužili a jeho chod a rozvoj.

Já jsem nikdy neobdivoval hvězdy. Ano, snažil jsem se také být nejrychlejší útočník, nejlepší střelec apod. Ale vždy mi spíš imponovali lidé, kteří stáli tiše v pozadí a jejich práci ne vždy každý ocenil,

ale bez jejich práce by nebylo možné vůbec fungovat. A takoví ti kluci byli! Proto jsem si dovolil shrnout svých pár vzpomínek na ně.

první odešel Pepa Stejskal. Pan profesor, doktor a já neznám vlastně všechny jeho tituly, o kterých jsme ani nevěděli, že je má. Pro nás to byl „ill dottore“ a jeho přičiněním jsme se dostali s mnichovickým

pozemním hokejem do míst, o kterých jsme si v 80.tých letech mohli jen číst. Německo, Holandsko, Sicílie kam nás ve spolupráci s panem Doležalem dostal byl vždy úžasný zážitek a myslím,  že jsme

za to ani dostatečně nepoděkovali. Ještě před pár měsíci se chodil dívat na hřiště, jak jeho vnuci vládnou hokejkou.

Chvíli po něm nás opustil Eda Šimůnek. Bývalý člen úspěšného A-mužstva Mnichovic ze 70. let. Eda byl nejlepší kamarád mého táty a pro mě přivedl v pěti letech k pozemnímu hokeji. 

Prostě mi jednoho dne dal velkou modrou hokejku Sunbeam Pakistan a  řekl, že mám jít s ním na hřiště. A od té doby tam chodím stále. To je už 51 let 🙂 – Eda po zakončení hráčské kariéry byl rozhodčí

a nechyběl na žádné akci pořádané oddílem. V osmdesátých letech dělal kustoda našemu týmu mužů a začátkem let 90tých. když se oddílu příliš nedařilo, pomáhal s tréninky kde se jen dalo.

No a minulý týden přišla další smutná zpráva, že zemřel Jirka Müller starší. Pan Müller, jak jsme mu všichni kluci říkali, byl můj trenér od starších žáků až do dorostu. Když v Mnichovicích skončil lední hokej, 

jehož byl Jirka také součástí, plynule přešel na pozemák. Byl to člověk, který nechyběl na žádném zápase svých svěřenců a později svých synů. Dnes je to již promlčené, takže to už mohu prozdradit, 

že v jeho bílé Škodovce nás jelo 8 starších žáků do Hradce Králové, protože jsme neměli jinou dopravu. 

Tehdy jsme vyhráli 3:0. 

Myslím, že se ještě necítím na to, psát nějaké nekrology, ale jak jsem již psal výše – tito pánové si vzpomínku opravdu zaslouží!

Mirek Vodenka